Představte si, že by každý vytištěný dokument byl opatřen kódem, umožňujícím identifikovat příslušnou tiskárnu, potažmo jejího uživatele. Kupodivu se nejedná o žádnou konspirační teorii, ani špionážní román, ale o krutou realitu.

Vládě Spojených států se v rámci tažení proti padělatelům peněz, podařilo přesvědčit některé výrobce barevných laserových tiskáren, aby jejich výrobky každou vytištěnou stránku označily identifikačním kódem. Ačkoli se oficiálně jedná o opatření proti padělání peněz, neexistuje žádný zákon, který by získaná data zakazoval použít k jiným účelům, a to jak ze strany státu, tak od soukromých subjektů. To ve svém důsledku znamená, že se tiskárny stanou nesmírně efektivním nástrojem pro státní dohled nad pracovními i soukromými aktivitami občanů.

Nevládní organizace American Civil Liberties Union zveřejnila zprávu, podle které o ní FBI od roku 2001 shromáždila přes tisíc stran dokumentů, jakožto i blíže neupřesněné množství materiálu týkajícího se dalších skupin odmítajících násilí, včetně Greenpeace nebo United for Peace and Justice. Vzhledem k současné politické situaci je nepravděpodobné, že by bezpečnostní složky nevyužily možnost vystopovat původ toho či onoho dokumentu k jiným účelům, než je boj proti padělatelům. Nevládní organizace bijí na poplach, že monitorováním tiskáren je ohroženo právo na anonymní vyjádření svobodného názoru. To je na jednu stranu velice závažné obvinění, nicméně v rámci objektivního přístupu je třeba zohlednit, že si tyhle organizace na pronásledování od vládních institucí stěžují neustále, a že se uživatelé dodržující zákony vlastně nemají čeho bát.

Zatímco v rukou bezpečnostních složek jsou informace o původu tištěného materiálu v zásadě docela bohulibou záležitostí (v boji proti organizovanému i neorganizovanému zločinu se hodí každá pomoc), možnost zneužití soukromými subjekty je o něčem úplně jiném. Podle informací dostupných v době psaní tohoto článku nemá v této souvislosti žádný výrobce tiskáren právně ošetřenu ochranu osobních dat a nevíme ani o žádném zákoně, který by tuto problematiku řešil. V každém případě je ale přinejmenším zvláštní, že může americká (a vlastně jakákoli) vláda uskutečnit obdobný zásah do soukromí občanů, aniž by je o tom předem náležitě informovala.

Ať už se ale jedná o nepřiměřený žásah do soukromí hraničící s porušováním práv na ochranu osobnosti, nebo o chvályhodný prostředek do boje proti zločincům, je celkem jasné, že kdo se bude chtít značkování svých tiskovin vyhnout, ten si k tomu jistě nějaký způsob najde.